Děláte ve svém životě co vás baví a víte, kdo jste a co chcete?

Ano? Tak to vám gratuluji a ještě nedávno bych Vám asi záviděla. A pokud ne a zatím hledáte, pak vás možná inspiruji svou cestou.

Najdi své poslání, dělej, co tě baví, uvědom si, kdo jsi a co, ve svém životě chceš.

Těchto pár slov mi otrávilo kus života a vyvolávaly ve mně doslova zoufalství a frustraci. Necítila jsem se na tomto světe, co se pracovní oblasti týká moc dobře a ani na tom správném místě.

Všude jsem byla nějakým způsobem dostrkaná okolnostmi a nikde jsem neměla dobrý pocit kromě mateřství a péči o rodinu.

Možná, kdybych nevěděla nic o hledání poslání a seberozvoji, byla bych to své místo našla daleko rychleji a jednodušeji.  Nehledala bych hlavou a racionálně, ale dělala bych věci v kterých bych se cítila dobře.

Ale tím, že jsem v tom pracovním životě tak plácala, začala jsem hledat informace a odpovědi na otázky:  Jak najít své životní poslání, jak zjistit, co mě baví apd.

Odpovědi jsem zpracovávala rozumem a ne srdcem. Tím jsem se dostala do slepé uličky, a ta vedla k naprostému zoufalství a úplnému chaosu v hlavě.

Nakonec jsem nevěděla, kdo vlastně jsem a co vlastně chci. Totální frustrace a vyčerpání, zahlcenost informacemi z internetu, knížek a různých filmů a videí.

Z této fázi zoufalství, kdy jsem měla pocit, že nikdy nenajdu co mě baví a budu muset dělat věci, které dělat nechci, jen abych měla peníze jsem se zachránila útěkem od všeho toho hledání, rad a návodů.

Rady to nebyly špatné, právě naopak, ale já hledala návod, který mi přesně řekne udělej to a to, tohle je tvé poslání a to teď budeš dělat.

Odstřihla jsem se od všeho co mě mohlo ovlivnit a vrátila se zpět na samotný začátek na úplnou podstatu existence.

Prakticky to vypadalo jako totální sebedestrukce. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem skončila bez práce a seděla doma a čekala.

Naordinovala si žití v přítomném okamžiku, odbourala jsem pocity strachu a nejistoty z budoucnosti (tohle bylo nejtěžší ale pomohly mi v tom aktivity jako procházky a práce doma nebo na zahradě).

Tím jsem zjistila kam a k čemu mě to táhne. A co vlastně chci.

Možná vás napadne otázka, že to byla nezodpovědnost a proč jsem nezůstala v práci. Bohužel mě práce tak stresovala a paralyzovala, že jsem se nedokázala vůbec uvolnit a žít v klidu a jako OSVČ ani vydělávat.

Důvěřovala jsem procesu, že se to všechno brzo vyřeší.

V této fázi jsem si uvědomila, že jediné, co chci je mít klid, být doma a cítit se spokojeně a šťastně a nechci chodit nikam do práce.

V první chvíli jsem tyto vnitřní pocity odháněla. Co je to za blbost a jak jako budu žít, z čeho budu mít peníze, kde je vezmu? Potřebuji práci, která mi bude dávat smysl a ne být doma. Dalo docela dost práce na tyto věci nemyslet.

Samovolně bez toho abych vymýšlela co budu dělat, jsem dělala to, co jsem dělat chtěla a co mě bavilo.

Byly to ruční práce, psaní, procházky, focení, péče o domácnost a rodinu. Tohle byly věci, které mě táhly a uspokojovaly mě.

Nepopírám to, že rozum se snažil a nadhazoval různé argumenty. A co jako, potřebuješ mít peníze, musíš si najít normální práci, jak by ses jako takhle chtěla živit.

Musím zmínit velmi dobrou pomůcky, která je z kurzu Osvoboď svou vizi…Jak si představuji život za 5 let.

Vyřešení této otázky bylo hodně důležité, určilo mi to směr, kterým se vydat.

No řekněme, že v téhle době hledání, rozporů vzešel začátek mého nového pravého já. Pochopila jsem, že dosavadní cesta byla výtvorem mého ega.

To jednalo na základě mého nastavení z dětství a dřívějších let. Ego mě pasovalo do věcí, které nebyly v souladu se mnou, ale byly na základě strachu…nejsi dobrá, musíš dělat to a to, aby si tě lidi vážili a měli tě rádi.

V praxi to vypadalo v minulosti asi tak, že mi přišla nabídka na práci, která by mě posunula z pohledu ega o dva stupínky výš, ale vnitřně jsem necítila, že ji chci dělat. Cítila jsem vnitřní odpor a přesto jsem na nabídku kývla.

Přestože mi pak práce z pohledu druhých šla, já se v ní cítila děsně, nenáviděla ji. Bohužel druzí nechápali proč jsem později z této práce odcházela, asi proto, že navenek jsem byla někdo jiný než uvnitř.

Musím se zmínit ještě o jedné podstatné věci. Ovlivňování druhými. Pokud mi někdo řekl, tohle ti půjde, tam máš potenciál, na to máš talent, věřila jsem mu na 100%.

Myslela jsem si, že jejich pohled na mě, je víc pravdivý. Já přeci nemůžu posoudit, co mi jde. Tohle mě brzdilo hoodně dlouho a ještě občas trošku zabrzdí.

Nikdo jiný než vy nemůže vědět lépe, co je pro vás dobré a v čem se cítíte dobře. Oni to mysleli určitě dobře, ale radili mi z pozice svých pocitu a přání.

Uvědomit si, kdo jsme a co chceme, je hodně důležité ale zároveň velmi těžké.

Dnes díky této zkušenosti jdu tím správným směrem. Mám Dílnu u dvou koček, protože ráda tvořím a projekt Dejte životu zelenou, protože mě baví lidem ukazovat přirozenou a jednoduchou cestu ke zdraví pomáhat jim v jejich životě a inspirovat je.

A nakonec jsem se zamilovala i do své profese pedagoga, protože i tady pomáhám a inspiruji.

Možná stejnou situaci zažívá někdo z vás a jsem si jistá, že ano, proto Vám přeji ať najdete tu správnou cestu jako jsem ji našla já.

Tipy, co dál.

• Projděte si mé články na blogu, dozvíte se více.
• Přečtěte si něco o mně.
• Nebo se se mnou seznamte na Facebooku a přidejte si mě do přátel.
• Napište mi do zprávy.
• Zavolejte mi +420 732 314 005

Budu se na Vás těšit.

S úctou

Pavla S.